Atlas halových jevů

Úvod

Vítám vás u atlasu halových jevů pro širokou laickou veřejnost. Projekt HOP (Halo Observation Project) není jen o pozorování halových jevů, ale také se snažíme o osvětu v této problematice. Na stránkách původního projektu jakýsi atlas existoval, ale neobsahoval žádné fotografie jevů a jejich seznam zde také nebyl úplně velký. Proto došlo na věc a já dal dohromady texty a fotografie jednotlivých halových jevů a na facebookové stránce projektu nedávno vyšel atlas halových jevů na pokračování. Já se rozhodl tento atlas upravit a vydat zde na našich stránkách. Atlas je rozdělen do několika sekcí, nejdříve trocha teorie k halovým jevům a poté již samotný výčet, kde jsou jednotlivé halové jevy řazeny do kategorií podle jejich četnosti, nikoli podle krystalků, nebo toho, kde se objevují, jak je tomu v již zmíněné facebookové verzi. Nyní již můžeme přejít k samotnému atlasu, který je poněkud delší, tak to již nebudu déle zdržovat.

Co jsou halové jevy?

Většina z nás jistě ví, co jsou halové jevy, ale pro připomenutí, jedná se o optické úkazy v atmosféře vznikající lomem a odrazem světla (slunečního, měsíčního, případně z umělých zdrojů) na drobných ledových krystalcích. Ty se mohou vyskytovat jak v přízemní vrstvě (diamantový prach) v zimním období, tak celoročně v oblacích vysokého patra (cirrus, cirrostratus, cirrocumulus). 

Kde halové jevy hledat?

Nejvíce halových jevů se objevuje kolem zdroje světla (Slunce, Měsíc, pouliční osvětlení), ale existují i takové, které se vyskytují na opačné straně oblohy. V tomto atlase vám představím ty nejzákladnější, na které lze v přírodě aspoň jednou za rok narazit. Při objevení se výrazných halových jevů kolem Slunce tedy nezapomeňte prohlédnout celou oblohu, neboť se na ní můžou skrývat další jevy, které budou patřit mezi vzácné. 

Jak změřit velikost halových jevů na obloze? 

Možná si kladete otázku „No jo, oni tady píšou o takových a makových jevech, mají nějaké rozměry, ale jak to zjistím?“ Halové jevy mají určité rozměry a vzdálenosti od Slunce, nebo jiných zdrojů světla na kterých vzniknou, ale není na první pohled snadné je změřit. Jejich rozměry se udávají ve stupních. Pro zjednodušení si oblohu představíme jako kruh, v jehož středu máme nadhlavník (zenit). Tato kružnice je rozdělena na 360 částí, z nichž každá představuje jeden úhlový stupeň. Pozorovatel, který stojí uprostřed kruhu má nad sebou nadhlavník a pokud se objeví halové jevy kolem Slunce, které je umístěno na jeho obvodu, tak se dá rozměr zjistit velice jednoduše. Jedná se totiž o úhel mezi halovým jevem, Sluncem a pozorovatelem, případně zenitem (platí pro vedlejší slunce a 120° boční slunce.  U některých halových jevů se velikost nebo vzdálenost neudává, protože se mění s výškou Slunce nad obzorem (Parryho oblouk, Wegenerův oblouk atd.). I vedlejší slunce (parhelia) mění svou vzdálenost od Slunce, ale vždy se nachází poblíž malého hala.

• 

• 

Nyní již přejdeme k samotnému atlasu. Jevy jsou zhruba seřazeny podle četnosti výskytu od častých po velmi vzácné. Samostatnou kapitolou jsou pak halové jevy vzniklé na pyramidálních krystalcích, které jsem si nechal na úplný závěr. Ke každému jevu budou přiřazeny příkladové fotografie. U fotografií bude vždy uveden autor, který daný snímek pořídil. 

1. Časté jevy

Mezi časté halové jevy řadíme malé halo, vedlejší slunce, dotykové oblouky malého hala, halový sloup a cirkumzenitální oblouk. V případě malého hala se uvádí četnost až 100 dní v roce, u ostatních bude trochu nižší.

Malé halo (též zvané 22° halo)

Je bezesporu nejčastějším halovým jevem. Jde o kruhový prstenec, jehož pomyslný střed se nachází ve Slunci nebo Měsíci, a jehož vnitřní okraj je ve vzdálenosti asi 22° (přesná hodnota je o něco nižší než 22°). Halo vzniká dvojnásobným lomem světla na náhodně orientovaných krystalcích tvaru destiček nebo sloupků. Někdy je bezbarvé s náznakem ztmavnutí nebo zčervenání vnitřního okraje, ale někdy bývá duhové s červeným vnitřním okrajem. S měnící se výškou Slunce nad obzorem se průměr hala nemění.

• 

• 

Vedlejší slunce (Parhelia)

Jsou po 22° halu nejčastějším halovým jevem. Jde o dvě skvrny, které se nacházejí vpravo a vlevo od Slunce. Někdy mohou být téměř bílá, ale většinou mají duhové barvy, z nichž nejvýraznější bývá červená na vnitřní straně. Jejich vzdálenost od Slunce kolísá. Jestliže je Slunce těsně nad obzorem, nacházejí se parhelia na malém halu a ve stejné výšce jako Slunce. S tím, jak výška Slunce nad obzorem stoupá, posouvají se parhelia do větší vzdálenosti od Slunce. Současně s tím dochází také k poklesu jejich jasnosti. Tato parhelia vznikají dvojnásobným lomem na krystalcích tvaru destiček, jejichž základna je orientována přibližně horizontálně. Ve výjimečných případech mohou dosáhnout opravdu velkého jasu, takže oslňují a vypadají tak jako druhé slunce na obloze. Při výšce slunce nad 55° parhelia zanikají a přecházejí v parhelický kruh.

• 

• 

• 

Dotykové oblouky malého hala (horní a dolní)

Patří mezi časté jevy. Jde o dva oblouky, které se dotýkají horní a dolní části 22° hala. Vznikají na sloupcovitých krystalcích s horizontálně orientovanou hlavní osou. Díky tomu, že při jejich vzniku dochází k lomu a rozkladu světla uvnitř krystalku, můžeme u nich pozorovat spektrální barvy, přičemž červená barva se nachází blíže Slunci. Často ale bývají bělavé. S tím, jak roste výška Slunce nad obzorem, dochází k výrazné změně tvaru oblouků, a to tak, že při rostoucí výšce Slunce dochází k rozevírání oblouků až se při výšce Slunce kolem 35° mohou spojit v tzv. opsané halo. Častěji bývá pozorovaný horní dotykový oblouk, který se nachází mnohem výše nad obzorem než dolní dotykový oblouk.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Halový sloup

Halový sloup patří mezi nejčastější halové jevy. Má tvar vertikálně orientovaného světelného sloupu, který vybíhá ze Slunce (respektive Měsíce, vzácně též jasných planet). Rozeznáváme u něj dvě odrůdy a to horní a dolní část, přičemž horní část je mnohem častější. Vzniká odrazem světla na destičkovitých krystalech, jejichž základna je orientována přibližně vodorovně. Rovněž může vznikat odrazem světla na sloupcích s jednou vodorovně orientovanou stěnou (Parryho orientace), eventuálně dvojitým lomem s odrazem na destičkách, ale tyto dvě možnosti přispívají ke vzniku sloupu mnohem méně než první uvedený způsob. Právě díky tomu, že halový sloup vzniká nejčastěji jednoduchým odrazem, nemá duhové barvy a bývá zabarven pouze podle barvy slunečního světla. Je-li například Slunce nízko nad obzorem oranžové, dostává sloup oranžovou barvu, je-li Slunce žluté, má sloup rovněž žlutavé zabarvení. Halový sloup je pozorovatelný nejlépe při východu nebo západu Slunce, neboť při větších výškách Slunce nad obzorem se stává slabším a postupně zaniká. (zde si dovolím poznamenat, že lze vidět sloup i při výšce Slunce, nebo Měsíce kolem 25° nad obzorem, kdy vypadá trochu jako elipsa protažená ve vertikálním směru, často takhle vzniká na diamantovém prachu).

Při větších výškách Slunce nad obzorem lze z letadla, nebo v horách na diamantovém prachu pozorovat ještě jeden jev, a to tzv. Spodní slunce. Vzniká také odrazem světla od vodorovně orientovaných destiček, nachází se pak pod obzorem, ve stejné úhlové vzdálenosti jako Slunce nad ním.

• 

• 

• 

• 

• 

Cirkumzenitální oblouk 

Cirkumzenitální oblouk je duhově zbarvený oblouček, který jakoby opisoval zenit. Může vypadat jako tenký a nejasný oblouk, nebo jako široký a sytě barevný půlkruh, přičemž nikdy nebude jako kompletní kruh kolem zenitu (zde trochu odbočím, neboť se do kruhu protáhnout může, ale v tomto případě se jedná již o velmi vzácný Kernův oblouk). Vzniká na hexagonálních destičkách, jenž mají horizontálně orientovanou základnu. Cirkumzenitální oblouk uvidíme nejlépe když je slunce blízko obzoru, neboť při výšce více jak 32° nad obzorem již nemůže být viditelný z důvodu způsobu jeho vzniku. Cirkumzenitální oblouk je můj nejoblíbenější halový jev díky tomu, že může dosáhnout až neonově zářivých barev.

• 

• 

• 

• 

2. Méně časté jevy

Tato kategorie je celkem sporná, ale já do méně častých halových jevů řadím supralaterální oblouk, cirkumhorizontální oblouk, parhelický kruh a velké halo. Mohl bych sem zařadit i Parryho oblouk, ale ten není vždy dobře pozorovatelný očima (za jeho velkou četnost u mě může skládání snímků), tak si o něm povíme až u vzácných jevů.

Supralaterální oblouk

Tento halový jev patří mezi častější. Jde o duhový oblouk, který vzniká lomem světla na krystalcích tvarů sloupků s horizontální orientací. Podobně jako cirkumzenitální oblouk je pozorovatelný jen když je Slunce níže než 32 stupňů nad obzorem. Právě cirkumzenitální oblouk bývá velice často pozorovatelný společně se supralaterálním obloukem a dotýká se jej na jeho vrcholku.. Supralaterální oblouk je velice často milně určován jako 46° halo, které je však mnohem vzácnější. Tvar supralaterálního oblouku se mírně mění s rostoucí výškou Slunce nad obzorem a to tak, že při vzrůstající výšce se oblouk jakoby rozevírá. Pomůcka pro určení, zda se jedná o velké halo, nebo ne je ta, že když je viditelný jasný dotykový oblouk malého hala (viz výše), tak onen velký duhový oblouk bude právě oblouk supralaterální. Pokud dotykový oblouk přítomen není, tak se jedná o velké halo.

• 

• 

Cirkumhorizontální oblouk 

Cirkumhorizontální oblouk je obdobou cirkumzenitálního oblouku. Vzniká rovněž na krystalcích tvaru destiček, jejichž základna je horizontální, vzácněji na sloupcích s tzv. Parryho orientací. Jde o vzácný jev a to hlavně díky tomu, že pro jeho vznik je nutná výška Slunce větší než 58 stupňů. Oblouk je poměrně dost velký se šířkou kolem 4° a mívá výrazné duhové zabarvení. V naších zeměpisných šířkách nevystupuje výš než přibližně 15 stupňů nad obzor, proto jej lze nejlépe spatřit v době kolem letního slunovratu kolem poledne, kdy se nachází Slunce poměrně vysoko. Tento oblouk lze často pozorovat jen v podobě fragmentů, neboť je velmi dlouhý a málo kdy se stane, že je vidět celý (délka může dosáhnout až 120°). Opět zde platí, že při velkém jasu ukazuje čisté a zářivé barvy, stejně jako oblouk cirkumzenitální.

• 

• 

• 

Parhelický kruh

Parhelický nebo též horizontální kruh je bělavý kruh, který obepíná celou oblohu rovnoběžně s horizontem, přičemž leží ve stejné výšce nad obzorem jako Slunce, kterým kruh prochází. Tento kruh je častým ze vzácných jevů, ale většinou nebývá pozorovatelný celý, nýbrž jen jeho části. Vzniká na krystalcích tvaru destiček s horizontálně orientovanou základnou a také na sloupcích s vertikální hlavní osou a to jak odrazem, tak částečně i lomem světla na vnitřních stěnách krystalků. Na parhelickém kruhu se mohou nacházet další halové jevy a jak název napovídá, půjde především o parhelia. Kromě nejznámějších 22° parhelií jsou to například 120° parhelia, dále z kruhu mohou vybíhat v protislunečním bodě oblouky (Trickerovy a jiné) a může se na něm nacházet také samotné protislunce. V našich podmínkách během léta v období slunovratu kolem poledne může nastat situace, kdy jsou na obloze halové jevy s parhelickým kruhem, který je v tomto případě skoro stejně velký jako malé halo a nachází se velmi vysoko nad obzorem, viz příkladové fotografie.

• 

• 

• 

• 

• 

Velké halo

Tento halový jev patří mezi vzácnější. Je to kruh s vnitřním poloměrem přibližně 46° a se středem ve Slunci. Vzniká dvojnásobným lomem světla na náhodně orientovaných sloupcovitých krystalcích, ale jiným způsobem než mnohem častější 22° halo, které rovněž vzniká na náhodně orientovaných sloupcích. Celkový vzhled hala je podobný jako u 22° hala s tím rozdílem, že je mnohem slabší a difúznější. S měnící se výškou Slunce nad obzorem se vzhled hala nemění. Z poslední doby jsem vypozoroval, že není potřeba nijak zvláště jasné malé halo, aby vzniklo i halo velké, takže zde zřejmě hraje roli kvalita a velikost krystalků v oblacích. Mnohdy se totiž stávalo, že bylo malé halo výrazné a čisté, ale velké halo nikde a naopak.

• 

• 

3. Vzácné jevy

Kategorie vzácných jevů je nejbohatší. Patří sem jednak hala, které se objevují i několikrát za rok, tak jevy které patří mezi velmi vzácné s četností jeden úkaz za několik let. Proto jsem ji rozdělil na dvě části. V první se podíváme na jevy, které se vyskytují vícekrát do roka a to jsou Parryho oblouky, Lowitzovy oblouky, 120° parhelia a infralaterální oblouky.

Parryho oblouky

Halové jevy, které vznikají na krystalcích se speciální orientací, která se nazývá Parryho, podle Williama Edvarda Parryho, který v roce 1820 pozoroval tento oblouk a správně vysvětlil jeho vznik. Na této orientaci  vzniká velké množství oblouků, když se řeknou ale Parryho oblouky, tak se myslí oblouky v okolí 22° hala (malého hala), tedy horní a dolní Parryho suncave a sunvex oblouky.

Parryho horní suncave oblouk

častěji známý jako Parryho oblouk, se nachází nad horním dotykovým obloukem a patří k nejčastějším z těchto vzácných jevů (v České republice přibližně 3 – 4 případy za rok). Pokud je Slunce nízko, nazýváme jej Parryho horní suncave oblouk, pokud je Slunce výše a oblouk se více dotýká dotykového oblouku, říkáme mu prostě Parryho oblouk. 

Dále existuje i Parryho dolní suncave oblouk, který je velmi vzácnou podívanou a je potřeba velké výšky Slunce nad obzorem (více než 50° ) aby byl pozorovatelný. Od nás neznám pozorování dolního Parry suncave oblouku.

Parryho horní sunvex oblouk

je nejpěknější při malé výšce Slunce a vypadá jako písmeno V a je většinou doprovázen horním dotykovým obloukem také ve tvaru V. Se vzrůstající výškou nad obzorem se od něj odpoutává a slábne, zatímco shora se přiblíží „klasický“ (suncave) oblouk. Při výšce Slunce kolem 10° tak mohou být za vzácných podmínek viditelné oba. I sunvex oblouk má dolní variantu. 

Parryho dolní sunvex oblouk je pozorovatelný velmi těžko, protože potřebuje specifickou výšku Slunce nad obzorem aby byl pozorovatelný a to mezi 25° a 30° nad obzorem. Při větších výškách zaniká a při menších není pozorovatelný, protože se společně s dolním dotykovým obloukem malého hala nachází pod obzorem. Na diamantovém prachu z hor je možné jej pozorovat i níže, ale často se ztrácí v záři dotykového oblouku.

Bohužel z našeho území nebyly dolní Parryho oblouky myslím pozorovány, tak zde jejich fotografie neuvádím.

• 

• 

• 

• 

Lowitzovy oblouky

Jsou oblouky, které vznikají na destičkách se speciální orientací (ta se nazývá Lowitzova, odtud i název oblouků), která vyžaduje aby destička rotovala kolem osy, která prochází protějšími hranami mezi bočními stěnami krystalku a tato osa je zároveň rovnoběžná se základnami. Lowitzovu orientaci dělíme na tři základní typy:

1. Klasická Lowitzova orientace nebo tzv. otáčející se Lowitzova orientace 

Krystal rotuje 360° okolo své Lowitzovy osy (osa mezi dvěma protějšími hranami, které svírají vždy dvě strany; osa zůstává horizontální). Existuje náznak, že 22° halo může být v podstatě vytvářeno z části Lowitzovou orientací.

2. Omezená Lowitzova orientace

Ledové krystaly (destičky) nerotují kolem své Lowitzovy osy, ale jsou sklopeny silně poblíž horizontální orientace. Spousta dobrých Lowitzových oblouků viditelných jen poblíž regionu parhelií jsou z této orientace.

3. Nakloněná Parryho orientace

Sloupek skloněný okolo Lowitzovy osy vyvolává horní Lowitzův oblouk (nebo cirkulární Lowitzův oblouk když je Slunce nízko). Tato orientace také vysvětluje časté spojení horního Lowitzova oblouku s Parryho obloukem a absenci ostatních Lowitzových oblouků.

Nyní si řekneme, které Lowitzovy oblouky můžeme pozorovat v oblasti malého hala. 

Lowitzův horní oblouk  

Oblouk spojuje parhelium s malým halem na obou stranách od Slunce. Patří k těm vzácnějším jevům a ne vždy je viditelný, a to i když je vidět dolní Lowitzův oblouk. Oblouk vzniká na destičkách s tzv. Lowitzovou orientací. Vzniká tak i dolní oblouk, je tedy s   podivem, že horní oblouk je tak méně častý.

Lowitzův dolní oblouk  

Oblouk spojuje spodní část malého hala s parheliem. Je o hodně častější než horní oblouk a lze pozorovat prakticky u každého jasnějšího úkazu, pokud má Slunce tu správnou výšku. Ve výjimečných případech lze dolní oblouk vidět i u nízkého Slunce, ale v takovém případě téměř splývá s malým halem a je velice obtížné jej od něj odlišit. Dolní oblouk vzniká stejně jako horní na speciálních destičkách, které rotují podél osy procházející přibližně rovnoběžně se základnami.

Lowitzův cirkulární oblouk (Lowitzův střední oblouk) 

 je velmi vzácnou formou tohoto oblouku. Vystupuje z parhelia směrem nahoru podél malého hala a v závislosti na výšce Slunce se spojuje s malým halem respektive s horním Parryho sunvex obloukem. Často je viditelná jen ta část, co opisuje malé halo, protože nahoře jej přezáří horní dotykový oblouk a Parryho oblouk.

Dále existuje ještě Lowitzův reflexní oblouk, který vystupuje z parhelia směrem nahoru, ale nestáčí se podél hala, nýbrž pokračuje rovně nahoru. Na cirrech neznám pozorování od nás, ale na diamantovém prachu se již párkrát vyskytl.

Další ze skupiny Lowitzových oblouků jsou obdoby horního a cirkulárního vzniklé právě na oné nakloněné Parryho orientaci, od těch „klasických“ se dají rozlišit jen podle toho, že vychází z malého hala k Parryho oblouku, ale dolů k parheliím nepokračují (tak jak je vidět na příkladových fotografiích). Tyto oblouky nemají české pojmenování, ale nesmí se plést s horním, nebo cirkulárním (středním) obloukem, vzniklo pro ně tedy označení „Hořejší Lowitzovy oblouky“. 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

120° parhelia (paranthelia)

Nacházejí se na parhelickém kruhu (výjimečně mohou být pozorovatelná i bez parhelického kruhu) ve vzdálenosti 120° od Slunce a ve většině případů mají bělavou barvu. Velmi výjimečně mohou být slabě duhově zbarvena. Tato parhelia vznikají na destičkovitých krystalcích (tedy stejných jako obyčejná 22° parhelia) s přibližně horizontálně orientovanou základnou. Někdy mohou být opravdu velmi výrazná a pak vynikají svou stříbřitou barvou a na obloze jsou nepřehlédnutelná. Se Sluncem na obloze tvoří rovnostranný trojúhelník se středem v zenitu, tento jev je nejlépe patrný při větších výškách Slunce nad obzorem, kdy je parhelický kruh menší. Na rozdíl od „klasických“ parhelií se jejich vzdálenost od Slunce nemění. 

• 

• 

• 

Infralaterální oblouk(y)

Jsou to dva duhově zbarvené oblouky vybíhající z horizontu vlevo a vpravo od Slunce, přičemž jejich část nejbližší Slunci je od něj vzdálena asi 46 stupňů. Vznikají na sloupkovitých krystalcích, které jsou orientovány horizontálně. Se vzrůstající výškou Slunce nad obzorem se mění jejich tvar a to tak, že spodní konce obou oblouků se k sobě přibližují, až se při výšce Slunce kolem 60 stupňů spojí a vytvoří tak jeden oblouk. Současně se těsněji přimykají ke 46° halu (pokud je v tu dobu pozorovatelné). Od nás jsou infralaterální oblouky dost vzácnou podívanou. Opět zde platí to, co  v případě supralaterálního oblouku, tedy nutná přítomnost dotykových oblouků malého hala (které bývají často spojeny do opsaného hala, tak jak je vidět na příkladové fotografii).

• 

• 

• 

4. Velmi vzácné jevy

Druhou skupinou jsou velmi vzácné jevy, u kterých je četnost výskytu jeden případ za rok a méně (myšleno na vysoké oblačnosti). Sem patří celá řada jevů, ale některé uvedu až v souvislosti s diamantovým prachem (viz níže), protože se na něm vyskytují daleko častěji. Na vysoké oblačnosti představím tyto: Wegenerovy oblouky, Trickerovy oblouky, protislunce, modrou skvrnu na parhelickém kruhu a eliptická hala.

Wegenerovy oblouky 

Někdy zvané také protisluneční oblouky, i když mohou být viditelné nad horním dotykovým obloukem malého hala. Jedná se o poměrně jasné oblouky, které mohou v určité výšce Slunce (asi 23 stupňů) opisovat parhelický kruh, takže vypadají jako jeho slabší kopie. Pokud jsou Wegenerovy oblouky pěkně vyvinuté, dosahují od malého hala až za protislunce, které protnou. Wegenerovy oblouky jsou nejsnáze rozpoznatelné, pokud je kompletní parhelický kruh a celistvá vrstva cirrostratu. Vznikají na sloupcích s hlavní osou horizontální. Tyto oblouky poprvé správně vysvětlil Alfréd Wegener. Zde doplním, že se ve skutečnosti jedná o jeden oblouk, který se dotýká malého hala nahoře i dole, jen dolní část pod parhelickým kruhem je velmi vzácně pozorovatelná, spíše je vidět v horách na diamantovém prachu. 

• 

• 

• 

Trickerovy oblouky

Též zvané Trickerovy protisluneční oblouky, také vybíhají z bodu protislunce a s Greenlerovými oblouky tvoří velké X. Pokud vzniknou jen Trickerovy oblouky, vypadají jako úzké a menší X. Jejich viditelnost také závisí na výšce Slunce nad obzorem, pokud je Slunce níže, vypadají jako X, přičemž je jeho horní část hodně protažena nahoru a pokud je Slunce ve větší výšce, tvoří již klasický tvar písmene X. Vznikají na sloupcích s hlavní osou horizontální. Tyto oblouky poprvé popsal R.A.R. Tricker.

• 

Protislunce

Velmi vzácný halový jev, který leží na parhelickém kruhu přesně v bodě, který je naproti Slunci. Může se objevit samostatně, nebo z něj vybíhají další oblouky (nejčastěji Wegenerovy) a tak leží protislunce v průsečíku těchto oblouků a parhelického kruhu. Samostatné protislunce vzniká na destičkách, podobně jako 120° parhelia, pokud je součástí protislunečních oblouků, tak vzniká na sloupcích s horizontálně orientovanou osou.

Fotografii samotného protislunce nemám, ale je vyznačeno na snímku s Trickerovými oblouky.

Modrá skvrna na parhelickém kruhu

Tento jev ještě do nedávna nebyl zcela vysvětlen, dnes se ví, jak vzniká. Jedná se o modré, nebo tyrkysové zbarvení části parhelického kruhu v okolí protislunečního bodu. Se vzrůstající výškou nad obzorem se vzhled dramaticky mění. V menších výškách jsou skvrny dvě (v okolí 120° parhelií), jak stoupá Slunce nad obzor, tak se k sobě přibližují, až ve výšce kolem 31° nad obzorem splynou v jednu a následně zanikají. Kromě modré barvy bývá občas pozorovatelná i zelená, nebo červená. Jedná se o vzácný jev, který bývá pozorován maximálně několikrát do roka.

• 

Eliptická hala

Vznikají okolo Slunce nebo Měsíce. Jednou byly pozorované i okolo pouličního osvětlení. Eliptická hala jsou malá. Menší poloměr je okolo 1 – 3 stupňů, širší může být i 13 stupňů, když je Slunce hodně nízko. Existují i případy tří nebo čtyř různých eliptických hal okolo Slunce najednou. Proto když se pozoruje eliptické halo, je potřeba hledat i náznaky menších hal, ale pozor na prudké sluneční světlo! Vznik je trochu záhadný. Dnes se ví, že nejspíše vznikají na zploštělých pyramidálních krystalcích. Jejich výskyt je u nás vzácný. Znám jen 6 pozorování z Česka, z toho dvě jsou moje. Já za svůj život viděl eliptické halo 2x, první bylo v roce 2010, druhé o 10 let později (to je zde na fotografiích). Druhé eliptické halo byl ukázkový příklad větší elipsy (v horizontálním směru měla šířku 6°, ve vertikálním 10°).

• 

• 

5. Diamantový prach

Diamantový prach (anglicky Diamond dust, zkratka DD) jsou drobné ledové krystalky vznášející se v ovzduší při velkých mrazech. V dnešní době umělého zasněžování sjezdovek je velice častý právě v jejich oblasti, sněžná děla totiž kromě sněhu produkují velké množství kondenzačních jader, na kterých následně vznikají ledové krystalky dosahující mimořádné kvality, tak na nich vznikají velmi výrazné a vzácné halové jevy, které bychom na vysoké oblačnosti druhu cirrus pozorovali jen zřídka (jeden úkaz za několik let). Díky sněžným dělům je tato šance mnohonásobně vyšší (několikrát za týden, když jsou vhodné podmínky). Tím se z těchto jevů stávají jevy časté, proto se jim v atlase věnuji až na závěr. 

Jedná se o tzv. Sluneční oblouky (Helický, Subhelický, Antisolární), Tapeho oblouky, 46° Lowitzovy oblouky a Moilalenův oblouk.

Při výskytu těchto halových jevů je obloha plná i těch častých, tak jsou u příkladových fotek popisky, abyste věděli, které halo je které, protože u těchto vícenásobných úkazů (halových komplexů) se může naráz objevit i přes 20 různých halových jevů a vyznat se v nich na obloze pak není vůbec snadné.

Sluneční oblouky

Termínem sluneční oblouky se nazývají tři oblouky, které vychází buď z oblasti Slunce, nebo ze strany opačné. Do této kategorie spadají výše zmíněné jevy, Helický, Subhelický a Antisolární oblouk.

Helický oblouk 

Helický oblouk – velmi vzácný halový jev, který mění svůj tvar s výškou Slunce nad obzorem, a vytváří jakoby smyčku okolo zenitu, která se s rostoucí výškou Slunce nad obzorem stává menší a menší. Oblouk pokračuje i dolů k obzoru a uvnitř malého hala vytváří velký kříž ve tvaru písmene X. Vzniká na sloupcích s Parryho orientací, kdy se paprsek odráží na vnější, kolmé, spodní stěně krystalku. 

Subhelický oblouk 

Subhelický oblouk byl dlouho považován za nemožný, až jej A. Wegener pomohl vysvětlit. Je viditelný na obou stranách oblohy a většinou společně s parhelickým kruhem a Wegenerovým obloukem. Vzniká tak, že paprsky vstupují základnou krystalku, vnitřně se odrazí od stěny, poté se znovu odrazí od vnitřní stěny a vystupují druhou základnou krystalku. Vzniká tedy na sloupcích s horizontální, nebo i Parryho orientací. Tvarem se podobá oblouku Helickému, s tím rozdílem, že nevychází ze Slunce, ale ze spodního slunce (viz třetí díl našeho atlasu), je tedy pozorovatelný jen při menších výškách Slunce nad obzorem.

Antisolární oblouk 

Oblouk opisuje smyčku okolo protislunce, jeho vznik je podobný jako u Helického oblouku, s tím rozdílem, že paprsek se zde odráží od základny krystalku. Nejjasnější část je vidět u zenitu, naproti cirkumzenitálního oblouku. Helický a Antisolární oblouk se navzájem dotýkají, jak je vidět na příkladové fotografii. Vzniká také na krystalcích s Parryho orientací.

Tapeho oblouky 

Horní Tapeho oblouk, známý také jako 46° Parryho supralaterální oblouk, se nachází na supralaterálním oblouku a v nejlepších případech vypadá jako písmeno V nebo U. Má krásně duhové barvy, stejně jako cirkumzenitální oblouk. Paprsek pro tento oblouk vstoupí vrchní kolmou stěnou a vychází základnou krystalku.

Dolní Tapeho oblouk, známý také jako 46° Parryho infralaterální oblouk, je viditelný zase na infralaterálním oblouku, má duhové barvy a může zaniknout při malé výšce Slunce nad obzorem, popřípadě se ztrácí v jasu samotného infralaterálního oblouku. Paprsek pro tento oblouk vstupuje základnou a vystupuje spodní kolmou hranou krystalku. Podle názvu jistě poznáte, že všechny 4 oblouky (dva horní a dva dolní) vznikají taktéž na krystalcích s Parryho orientací.

46° Lowitzovy oblouky (46° kontaktní oblouky, nebo dříve také označované jako Galleho oblouky).

Jedná se o 6 oblouků, které se objevují na velkém halu. Johann Gottfried Galle zkoušel vysvětlit cirkumzenitální oblouk, ale se špatnou orientací krystalků. On použil Lowitzovu orientaci. Takže oblouk nebude stejný jako klasický cirkumzenitální oblouk, navíc bude položený přímo na velkém halu („klasický“ cirkumzenitální oblouk mění své postavení vůči velkému halu a to tak, že při určitých výškách Slunce nad obzorem se dostává do vzdálenosti větší, než 46° od Slunce, tím pádem se od velkého hala odpoutá). Na vrcholu velkého hala najdeme tři oblouky, další dva by byly po stranách velkého hala a jeden dole. Známá jsou pozorování právě oblouků spojujících velké halo s cirkumzenitálním a supralaterálním obloukem, odtud jejich název kontaktní oblouky.

Moilanenův oblouk 

Je poměrně novým známým obloukem. Popsal jej Jarmo Moilanen v roce 1996 podle svého pozorování z roku 1995. Později zjistil, že tento oblouk byl pozorován již dříve, ale nikdo si ho nevšiml jako nového druhu halových jevů. Jaké krystalky způsobují vznik tohoto oblouku se v současné době ještě moc neví. Moilanenův oblouk se objevuje při nízké výšce Slunce nad obzorem a má tvar písmene V asi 11° nad Sluncem. Teoreticky může tento oblouk vzniknout i pod Sluncem. Z hlediska pozorování se ještě dělí na „ostrý“ a „difusní“ oblouk. Ostrý je velmi jasný a kompaktní a těžko jej lze přehlédnout. Difusní oblouk je méně jasný a může zaniknout v záři Slunce. Zatím jsou známá jen pozorování na diamantovém prachu. Dnes se již ví, že tento oblouk NEMŮŽE vzniknout na přírodních krystalcích, ale je doménou právě krystalků generovaných sněžnými děly. Podle něj se také dá dohledat zdroj diamantového prachu, na kterém daný komplex vznikl.

Další ze vzácných jevů (dnes již ne tak vzácný jako dříve) je Kernův oblouk, který leží naproti oblouku cirkumzenitálnímu, tím jej v podstatě prodlužuje do kružnice kolem zenitu. Ví se, že vzniká nejčastěji na trigonálních destičkách (místo šestiúhelníkového tvaru mají tvar rovnostranného trojúhelníku). Z území České Republiky zatím nebyl fotografován.

• 

• 

• 

• 

• 

6. Halové jevy na pyramidálních krystalcích

Co jsou pyramidální krystalky a jaké halové jevy na nich mohou vznikat?

Pyramidální krystalky – jsou hexagonální krystalky skládající se jakoby ze tří částí. Středová část připomíná klasický sloupek nebo destičku, na něž nahoře a dole navazují tzv. pyramidální stěny s vrcholovým úhlem 56°. Tyto krystalky jsou velmi proměnlivé – poměry velikostí jednotlivých částí mohou být různé a některá z částí může dokonce chybět. To dává velké množství tvarů, jakých mohou tyto krystalky nabývat a také množství jevů na nich vznikajících je velké.

Halové jevy vzniklé na těchto krystalcích můžeme rozdělit na tři základní skupiny, kruhová hala, pyramidální parhelia a dotykové oblouky.

Pyramidální hala (kruhová)

Tato hala, anglicky nazývaná též „odd radius circular halos“, vznikají na pyramidálních krystalech, které možná ani tak nejsou vzácné, jako spíše hala vzniklá na nich jsou slabá. Pro viditelnost 18°, 20°, 23° a 35° hala je většinou zapotřebí poměrně jasného 9° hala (což není úplně pravda, vysvětlím dále). Jak již víme, nejčastější ze všech pyramidálních hal je 9° halo. Pokud uvidíte v blízkosti Slunce či Měsíce jasné 9° halo, máte velkou šanci pozorovat i další pyramidální hala. 

S jasností 9° hala to není tak jednoduché, protože VŠECHNA kruhová hala vznikají ve dvojicích (podle tvaru daných krystalků). Dvojice jsou následující: 9° a 24° halo, 18° a 23° halo, 20° a 35° halo a nakonec 22° a 46° halo (nám již známé malé a velké halo). Pokud tedy uvidíte na obloze některé z těchto hal zřetelně, je velká šance, že tam bude i druhé z dané dvojice. Nejčastější je to u dvojic 9° a 24° hala a pak 18° a 23° hala. Malé a velké halo se nepočítají mezi pyramidální, protože vznikají na klasických sloupcích. Na příkladových fotografiích uvidíte tři případy vzniku pyramidálních kruhových hal právě v těchto dvojicích.

Pyramidální parhelia

Někdy též zvaná „destičkové oblouky“ (z angličtiny „plate arcs“). Jedná se o početný komplex parhelií, která vznikají na pyramidálních krystalcích. Většinou se objevují na pyramidálních halech, ale mohou nastat situace, kdy vidíme jen parhelium bez hala. Všechna tato parhelia jsou velmi vzácná a jejich pozorování si vyžaduje fotodokumentaci a cvičené oko. Určitě patří mezi vzácné a   velmi vzácné halové jevy. Některá parhelia vznikají jak napravo a nalevo, tak nahoře a dole. Z těch častých zmíním 18° a 23° parhelia. 18° parhelia se nacházejí nalevo a napravo na 18° halu, pokud jsou viditelná samostatně, působí jako dvojité parhelium (dvě parhelia vedle sebe) s tím, že to vnitřní (18°) je protáhlé ve vertikálním směru. Naproti tomu 23° parhelia jsou nahoře a dole, spíš než klasické parhelia vypadají jako oblouky (horní 23° parhelium bývá velmi časté a zaměňuje se s Parryho obloukem, protože má velmi podobný vzhled). Další z parhelií, které lze občas pozorovat jsou 9° a 24° parhelia (a zase ty dvojice). 9° parhelia jsou nahoře a dole na 9° halu, 24° parhelia jsou také horní a dolní, jedná se však o 4 obloučky (dva nahoře a dva dole) na 24° halu. 

Pyramidální dotykové oblouky (pyramidal column arcs)

Kromě klasických 22° oblouků, jde o velmi, velmi vzácné jevy, které vyžadují speciální krystalky. Problém je také v určení, protože mohou být překryty jasnějšími oblouky či parhelii. K určení také pomohou jejich pyramidální hala. Nejčastější z těchto oblouků jsou 9° dotykové oblouky, které se nachází nalevo a napravo na 9° halu (malé halo to má přesně obráceně, dotykové oblouky nahoře a dole). Vyskytují se často při jasných úkazech s výraznými klasickými dotykovými oblouky, zejména když dochází k erozi krystalků (pozná se to podle slábnutí úkazu, ale ne vlivem odchodu oblačnosti), tehdy se často objevují jasné pyramidální halové jevy, buď kruhová hala, nebo právě 9° dotykové oblouky. Další z oblouků jsou velmi vzácné a je potřeba série fotek a skládání k jejich potvrzení, zejména v oblasti malého hala. 

Na závěr poznámka pod čarou

Kombinace „klasických“ halových jevů a těch pyramidálních není úplně vzácná, ale na bližší určení to chce opravdu dobré fotky a nejlépe skládat. Na příkladových fotografiích dva takové případy uvidíte (kruhová hala v „klasickém“ úkazu s malým halem, dotykovými oblouky, parhelickým kruhem a 9° dotykové oblouky a parhelia spolu s 24° dolním parheliem také s „klasickými“ jevy dohromady).

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Závěr

Toto rozhodně NENÍ kompletní seznam všech halových jevů, ale vybírali jsme ty, které má možnost spatřit každý z vás, i když třeba jen několikrát za život. Texty jsem čerpal z obsáhlé práce Patrika Trnčáka, která je sice staršího data (rok 2007), ale stále poskytuje ucelený přehled halových jevů. Dnes se ví o mnoha dalších jevech objevených i po roce 2007, ale tyto jsou natolik vzácné, že zde nemá cenu je uvádět, když tento atlas slouží pro širokou laickou veřejnost. 

Doufám, že příště, až uvidíte na obloze halo, vzpomenete si, co se zde psalo a poohlédnete se i po dalších jevech, protože právě díky tomu se pak budou snáze zachytávat ty vzácné.