Bouřky 10. 7. 2020

J. Švarc – Úvod k pátku 10. 7. 2020

V pátek 10. července postoupila do střední Evropy zvlněná studená fronta typicky natažená od jihozápadu k severovýchodu. V okolních zemích (Rakousku a Polsku) se očekávaly celkem výrazné projevy vzhledem ke slušné labilitě prostředí (500 -1500 J/Kg) a dostatečné dynamické podpoře (DLS až 20 m/s). Aktivita bouřek v České republice ale neměla být taková, jako v sousedních zemích, zejména díky poněkud suššímu vzduchu, což se nakonec projevilo v chabé iniciaci a robustnosti bouřkových jader na samotné frontě.

V odpoledních hodinách došlo k iniciaci prvních buněk na pomezí s Bavorskem a následně i na Plzeňsku. „První vlaštovky“ s poměrně vysokou odrazivostí a prvním hlášeným výskytem menších krup a silného nárazovitého větru, pravděpodobně spojeným s mikroburstem, byly hlášeny na Rokycansku. Buňky měly dle fotek vizuálně tendenci k započetí rotace, nicméně nejspíše onen suchý vzduch byl limitem a nedošlo tak k většímu rozvoji jednotlivých jader. Nakonec jádra nedosáhla větší robustnosti a spojila se ve shluk, postupující směrem k Orlickým horám. Zajímavější v tomto ohledu byl bouřkový systém postupující původně od Regensburgu přes Jižní Čechy dále nad Vysočinu, v rámci kterého se po určitou dobu vytvořilo jedno dominantní jádro, které se v cyklech obnovovalo, resp. byl nahrazováno novým dominantním jádrem. Právě s touto bouřkou byly hlášeny nejvýraznější projevy, především kroupy a silný vítr.

Ačkoliv se jednalo o shluk více buněk, v určitých fázích na radaru dominovalo jedno jádro. Při svém postupu na východ shluk dále sílil a na Táborsku začal produkovat první větší kroupy. Na bočních řezech pěkně ,,vyskočila“ i radarová odrazivost nad 60 dBZ až někde do výšky 10 km, byť velmi přechodně po dobu 10-15 minut, než stihlo jádro vysypat nálož krup u Plané nad Lužnicí.

Při svém postupu na východ buňka dále pulsovala a přechodně slábla a sílila, dokonce byly v některých momentech i patrné tendence k rotaci buňky (Havlíčkobrodsko, Žďársko). Asi nejsilnější projevy přinesla na Žďársko a Novoměstsko, kde působila škody jak silný nárazovitý vítr (lokality v regionu přechodně bez elektrického proudu, vývraty stromů apod.), tak přívalové srážky (valící se voda a bahno po silnicích, zatopené sklepy) a třícentimetrové kroupy. Při svém postupu na Moravu došlo ke sjednocení více buněk opět do clusteru a následné degradaci shluku někde mezi Boskovicemi a Prostějovem. V tu chvíli ale již postupoval z Rakouska MCS, který při svém postupu na severovýchod večer pozvolna slábl. Bouřková činnost na rozsáhlém systému se tak týkala převážně západního okraje Moravy a Vysočiny, což poměrně dobře reflektují analýzy bleskové aktivity níže v článku. Radarová_animace_2020_07_10_15_00_21_00_UTC

Z mapových analýz níže je dobře patrný přechod dvou bouřkových clusterů, jeden menší procházel po ose Plzeň – Kolín – Ústí nad Orlicí, druhý pak výše popisovaný od Regensburgu až k Prostějovu (úctyhodných asi 330 km). Večerní MCS ovlivnila zejména Znojemsko, Třebíčsko a Žďársko. Prví dvě mapy analyzují rozložení bleskové aktivity zachycené sítí Blitzortung včetně jednotlivých výbojů na území ČR. Bouřky v součtu vyprodukovaly 4732 bleskových výbojů nad našim územím. Poslední mapa pak analyzuje srážkovou činnost spojenou jak s odpoledními bouřkovými shluky, tak večerním MCS s těžištěm ve východní části Vysočiny.

D. a H. Drahokoupilovi, T. Novotný, L. Tuháček

Když do mě pár dní před touto akcí začala jedna dobrá duše na chatu dloubat, že to bude mazec, moc jsem tomu nevěřila. A nevěřila jsem tomu ani v okamžiku, kdy jsme ono páteční odpoledne sedali k Lubošovi do auta a s naší tradiční výjezdní skupinkou zamířili kamsi na jihovýchod. Ovšem proč to nezkusit a navíc na sedadle spolujezdce jsem ochotna jet kdykoliv a kamkoliv, i když se z původního „Vysočina po poledni“ postupem modelů stával spíš „jih Jižních Čech pozdě večer“. Výsledek se nakonec odehrál zhruba tak nějak mezi tím, ale o tom až dále…

Doma to vypadalo nevábně. Horko k zalknutí, od JZ se vesele fénovalo a rosňáky padaly jako mouchy. Na bouřku to zde nevypadalo ani při bujné fantazii. Přesto se na západě objevilo „pár odvážlivců“, kteří se snažili vybublat a trochu nás po cestě na opačnou stranu znervóznit, ale ti naštěstí neměli dlouhého trvání.

Přesto jsme raději zastavili na malém polním letišti u Benešova a rozhodli se zde vyčkat, co se bude dít. Jeden z modelů ostatně něco dával i do této lokality již na odpoledne, tak jsme tomu nechtěli moc ujet. Navíc na západě vznikla podezřelá buňka, která od hranic přejela Plzeň a mířila k nám. Rozhodli jsme se na ni počkat, a tak jsme si čas krátili házením frisbee. Za chvíli po okolí na jakémsi rozhraní, které se táhlo ve směru JZ-SV a posunovalo se zvolna k JV, začaly naskakovat buňky, které se hlasitě hlásily o slovo, ale neměly žádnou strukturu. Čekání na supercelu od Z se zdálo být již dlouhé a my začínali uvažovat, zda jí nevyjet naproti, než se odporoučí do věčných lovišť. Nakonec jsme to zamítli, neboť bychom si tímto krokem zavřeli cestu na jih, kde to také již kvetlo a vzhledem k posunu rozhraní se dalo usoudit, že tam to ještě pojede dál. A dobře jsme udělali, neboť supercela od západu to před námi brzy vzdala a místo ní naskočilo cosi, co se během dvou snímků sice dopracovalo do “bílého jádra”, nicméně kdo by našel základnu, zasloužil by bludišťáka. 

Rozhraní se posunovalo, a tak jsme zamířili na jih, ostatně od západu tam směřovala další nadějná buňka a brzy bylo patrno, že nemusíme na ten jih ani moc daleko a bude stačit Tábor. Tam jsme již od minulých Radostovic měli vyhlédnuté jedno místo s výhledem na JZ-Z, a tak jsme zamířili přímo tam. Ukázalo se, že tato orientace není úplně nejvhodnější, ale rychlý průzkum bezprostředního okolí objevil celkem ucházející vyhlídku na kopci u pole obilí, kde nad jakousi zarostlou jámou vedla úzká pěšina. Přeparkovali jsme co nejblíž, vyběhli nahoru a rozestavili stativy. Bouřka se blížila a bylo jasné, že tentokrát to bude mít nejen základnu, ale docela i strukturu. Akorát blesků bylo pomálu a tak jsme brzy rezignovali na triggera a věnovali se mohutnícímu shelfu. Z jihu začaly přirůstat další buňky a celé to mohutnělo a mohutnělo. Tentokrát domů z prázdnou nepojedeme a je dost možné, že máme před sebou pro nás nejsilnější bouřku sezóny. Vzdálené centrum města pomalu začínalo mizet v downburstu, my měli před sebou posledních pár fotek a zde přítomné muchničky, které si též nenechávaly ujít příležitost, měli před sebou poslední sousta. Poslední panoramko, poslední kousanec a zdrháme, to bude mazec. Jen co jsme doběhli do auta, protrhla se obloha.

Naštěstí se jednalo pouze o liják bez krup a ani s větrem to v místě našeho stanoviště nebylo nakonec tak zlé. Rozhodli jsme se pokusit bouřku předjet na východ směrem na Pelhřimov, ale na klikatých okreskách jsme neměli šanci. Bouřka hnala jako zběsilá, na svém postupu na východ dále mohutněla a utvořila se v ní velká oblast s nejvyšší odrazivostí značící pravděpodobnost krup. Zastavili jsme tedy na okraji nějaké vesnice a rozhodli se počkat, až to přejde a pak zamíříme do míst po “bílém” jádru zmapovat škody a případné kroupy. 

Když vše pominulo, vyrazili jsme trochu severněji. Brzy jsme začali narážet na popadané stromy a u jednoho zátarasu jsme čekali asi půl hodiny v koloně, než ho již přítomní hasiči odklidili. K dalšímu spadlému stromu jsme hasiče volali. Nicméně po kroupách ani památky, snad jen pár bezvýznamných krupek někde v trávě. To nás docela překvapilo. Buď těch krup nebylo mnoho a stačily se rozpustit, než jsme se tam dostali, nebo to nejhorší krupobití bylo jen v úzké části onoho “bílého jádra” a my zrovna to místo netrefili. 

Projeli jsme kolem Radostovic, které též spadaly do oné oblasti a zamířili přes Vožici k domovu. Na jihu se začal tvořit MCS, ale nebylo to nic pěkného na co by se vyplatilo čekat. Konvektivní část bloumala před hranicí, zda-li se má vůbec odvážit do Čech, a tak ji ta stratiformní drze předjela. Na nějaký nasvícený shelf na čele ještě před srážkama to rozhodně nevypadalo. Přesto se mi ještě úplně domů nechtělo, navíc jsem měla docela hlad, a tak jsme zastavili ve Vožici v kdysi oblíbené restauraci alespoň na něco malého. Sluníčko zapadalo v tmavých siluetách kongesťáků a člověk dostával chuť na bouřkový dezert. Po večeři jsme vyrazili směrem k domovu, zakoukala jsem se do čerstvé tmavé základny po pravé straně a říkala si, jaké by to bylo hezké, kdyby v tom zablikalo. A ono taky že jo. A za chvíli zase… No to jsou věci, kde zastavit? Zastavili jsme u osady s příznačným názvem Bouřilka, ale bouřka se rozhodla vybouřit stylově právě tam, a tak nás kapky vyhnaly více k severozápadu. O pár km dál jsme tedy nouzově a poněkud “na hulváta” zastavili kdesi u pole a vyřítili se na něj. Ještě se nám podařilo sklidit pár obstojných blesků, ale bouřka jak se rychle utvořila, tak rychle zmizela. Blížící se “dýňový koláč” velel zmizet taky, a tak jsme celkem spokojeni pokračovali v cestě domů.

Jan Švarc, Monika Záhorcová (Benešov, okr. Blansko) 

Po čtrnácti dnech od malého supercell outbreaku na Moravě se naskytla další potenciálně zajímavá situace napříč republikou, tedy snad jen vyjma samotného západu. Tedy ne, že by nebyly 14 dní bouřky, ale zkrátka nic zajímavého, nebo si alespoň nic takového v našem okolí nevybavujeme. Ten den jsme byli, dá se říci v komfortní situaci. Bouřky měly vznikat západně či jihozápadně od nás v dostatečné vzdálenosti. Tedy žádné manýry s tím, že to vybublá nad hlavou a honem rychle přemýšlet, kam tomu utéct. Abych řekl pravdu, tak jsme tak trochu spíš sázeli na ten večerní MCS, než na ,,předvoj“. Nakonec tomu bylo ale zcela naopak. 

Pěkné kroupové jádro, které na Vysočině jevilo známky stáčení doprava, nás přimělo k rozhodnutí vydat se v podvečer směr Svitavy. Ono to od nás z Vyškova není zrovna půlhodina cesty a postupující denní doba taky nehrála v náš prospěch. Vydali jsme se tedy skrze lesy Drahanské vrchoviny k Boskovicím s tím, že uvidíme kam až bude potřeba dojet. Nakonec si to bouřka rozmyslela a začala se transformovat v bouřkový shluk mířící přímo naším směrem. Z časového hlediska už nebylo o čem přemýšlet, takže jsme zastavili s pohodlným 15 min. předstihem v Benešově u Boskovic (poblíž se nachází radar Skalky).

Sjeli jsme z cesty na nejbližší louku, no louku, v podstatě pracovní parkoviště místního krchova, s výhledem na západ. Takže za zády krchov, před námi bučely na pastvě krávy a z boku šel od západu velmi obstojný shelf cloud, který v úvodní fázi nesl ještě náznaky wall cloudu, než se plně transformoval. Podívaná to byla pěkná, již se stmívalo a mohutný tmavý ,,návěják“ ostře lemovala nasvícená hrana do bíla. Je ty kravičky ne a ne do záběru. Blesků moc nebylo. Já nevím no, ten rok 2020 zde byl vůbec skoupý na viditelné blesky… Proto letos na fotkách žádné nemáme. Po přechodu čela bouřky nepřišly žádné významnější projevy, což bylo způsobeno degradací celého shluku na Drahanské vrchovině. Trochu štěstí v té ironii, když ten systém prošel z Německa více než 300 km až k nám. Už jsem jednou něco podobného zažil, ale ne se šťastným koncem. Po cestě zpět jsme asi ještě čtyřicet minut čekali u Otinovsi, jak to dopadne s MCS z Rakouska, která se jevila nemastně, neslaně… Nakonec ve Vyškově ani nekáplo. 

Související odkazy:

http://www.chmi.cz – Český hydrometeorologický ústav
http://www.blitzortung.org – A world-wide, real-time, community based lightning detection and lightning location network with live lightning maps
https://www.capibohuslavice.cz/2020/07/10/v-provazech-deste/ – V provazech deště | čapí hnízdo v Bohuslaviích