M. Janoušek
Ještě předtím, než se dostanu ke konkrétním pozorovaným situacím a jejich výsledkům, bych se nejprve trochu podělil o své zkušenosti s tímto cílem fotografování a také bych stručně nastínil související problematiku.
Vznik vhodné příležitosti k focení ojíněných stromů či podobných objektů – obdobně jako u bouřek – není vůbec jednoduchý. V první řadě je potřeba, aby byla na nějakou dobu pořádná mlha a to současně se zápornými teplotami. Při nízké oblačnosti ovšem teploty pod nulu moc ochotně nechodí, takže něco takového můžeme čekat spíš až při nástupu opravdové zimy. Určitou přilepšující okolností pak může být, když se ještě přidá vítr – to pak jinovatka roste mnohem rychleji. Vítr současně s mlhou je ale (s výjimkou hor) téměř nemyslitelný. Každopádně dejme tomu, že jinovatku by jsme už měli. Potom je potřeba, aby nízká oblačnost naopak rychle zmizela a to ideálně rovnou do jasné modré oblohy. Většinou se ale mlha pouze „odrazí“ od země s tím, že nízká oblačnost jako taková se stále drží. Při delším otálení v tomto stavu pak jinovatka opět sublimuje, nemluvě o sebemenším oteplení, které znamená její okamžitý konec. Když tedy máme štěstí, ukáže se konečně modrá obloha, která zaručuje opravdový kontrast s bílou jinovatkou, navíc oslnivě nasvícenou sluncem. Ale je zde další problém. Pokud není opravdu extrémní mráz, máme nanejvýš tak pár hodin, než slunce navzdory mrazu jinovatku zničí.
Nyní se pojďme podívat, jak to tady konkrétně dopadlo za dvě poslední sezóny.
22. 1. 2016
K večeru padla silná mlha, což jsem původně považovat za přítěž, neboť to znamenalo, že se zase nevyvinou silné mrazy, jak se v předpovědi nějakou dobu slibovalo. Vypravil jsem se jistou cestou na západ od Slaného původně bez cíle cokoliv fotit. V údolí kolem Slánského rybníka (Novasu) jsem si všiml, že jinovatka je zde podstatně silnější, než v jiných místech. Po nějakém tom kilometru cesta zamířila docela výrazně do kopce a současně s tím začínal prokukovat měsíc. Mlha je tedy poměrně mělká a postupně bych se mohl dostat i nad její úroveň. To se také potvrdilo. Z kopce jsem dokonce viděl něco pro naši lokalitu téměř nevídaného, totiž horní základnu nízké oblačnosti, která se zdržovala v údolí. Bohužel mi ale chyběl stativ a ve foťáku navíc docházela baterka. Neochotně jsem se tedy vrátil pro potřebné vybavení s nadějí, že po téměř dvou hodinách mlha na místě stále vydrží.
Když jsem vyrazil znovu, zjistil jsem, že mlha se vytratila i v nížině a pouze jasně září měsíc. Cestou u rybníka mne pak upoutalo, že jinovatka je krásně vidět i v měsíčním světle, což se stativem bude pro nasvícení dostačující. Téměř jsem se „zasekl“ neustávajícím fotografování všech možných stromů a keřů skoro na každém kroku a vždy jsem byl překvapen, jaké to dává zajímavé výsledky. Ale není možné se tady tak dlouho zdržovat – cesta musí směřovat k zajímavějším cílům, kam jsem měl původně namířeno. Výše směrem do kopce je osamocený remízek, který měl teprve být tím pravým objektem. Chystám se na něj vlastně už dlouho. Nicméně během cesty jsem narazil na malý rybníček se sadovou úpravou. Zdá se, že tohle jistě stačí na další zastavení. Opět jsem se snad na hodinu „zaseknul“ na focení různých stromů z různých stran, zejména jsem se pak odvážil vstoupit i na led vyfotil jsem si vrbu na ostrůvku.
A kousek před dvanáctou se konečně dostávám k pokračování cesty právě ke zmiňovanému remízku. Někde v půlce cesty ale zjišťuji cosi nepříjemného. Obloha se zatahuje. Vzniká jakási průsvitná oblačnost. Cirry to ale nejsou, bude to zřejmě náležet do nízkého patra. Oblačnost rychle houstne a je jasné, že je všemu konec. Když stojím u cíle, pořizuji jen několik záběrů bříz a dubů s šedou oblohou a pak už není důvod, proč se zde dále zdržovat. Zpáteční cestou potkávám stromy a cíle, o kterých jsem si říkal, že je také ještě musím vyfotit, ale dnešní příděl byl zřejmě vyčerpán…
1. 1. 2017
Potom co se v minulé zimní sezóně celkem vyvedlo fotografování „bílých stromů“, jsem pozorně hlídal i tuto zimu, abych podobnou příležitost pohotově využil. V předpovědích jsem kromě celodenních mrazů začal poněkud neobvykle vyhledávat také nízkou oblačnost (mlhy) a byl jsem zvědavý, zda i Měsíc bude na té správné straně vůči Zemi. Jak to tedy dopadlo letos?
Pár dní před Silvestrem večer padla mlha, což byl první náznak určité šance. Ráno už stromy pokrývala menší vrstvička jíní. Během dalšího mlhavého dne se vrstva dále přikrmovala, jen jsem měl obavy, aby kolem poledne nestoupla teplota nad nulu. Ta však držela stále těsně v záporných hodnotách a večer navíc opět padla silná mlha. Na druhý den předpověď slibovala, že mlhy a nízká oblačnost by se do odpoledních hodin měly tentokráte udržet už jen ojediněle. Krom toho mělo na další dny přijít oteplení. Takže buďto zítra odpoledne nebo nikdy…
Vyjel jsem do terénu v předstihu ještě v první půli dne. Cesta měla s menšími oklikami směřovat do stejných míst jako minulý rok. První dojmy ukazují, že jinovatka je po další noci už opravdu ideální. Postupně jsem se dostal opět na cestu do kopce a najednou začalo prosvítat slunce. Také přímo nad hlavou byla obloha lehce modrá. Výborně! Předpověď se vyplňuje. Následně se obloha ještě více protrhala a nastala první příležitost umožňující fotit na alespoň částečně modré obloze. Začala vyslovená honba a přesuny mezi různými cíli hraničící s rozpaky, kam dřív jít fotit. Stromy byly úplně bílé, až z toho bolely oči. Super podívaná! Chvílemi se znovu natahovaly cáry nízké oblačnosti a scénu víceméně znehodnocovaly. Projezdil jsem oblast křížem-krážem a poté, co jsem zhruba pofotil vše nejdůležitější, jsem si dal přestávku s tím, že počkám, až se nízké mraky definitivně odsunou a výsledné fotky udělám až se zcela čistou oblohou.
Cáry stratů za chvíli ale zase poněkud přibývaly, až se stalo něco, co jsem rozhodně nečekal. Obloha se už furt jen zatahovala, až slunce definitivně zmizelo a vše se ztratilo v jednolité mlze. Ta jen houstla a houstla a zůstala tak už napořád. Co jsem nepořídil doteď, je definitivně ztraceno… obloha se pochopitelně neprojasnila ani v noci, a o měsíci, který je v tomto období v novu, ani nemluvě.
Večer jsem si ještě vzpomněl, že předchozí den byly vidět celkem zajímavě nasvícené stromy u silnice na kraji města od zbytků městského osvětlení. Vlastně už před lety jsem měl záměr vyfotit takto nasvícené stromy. Rozhodl jsem se proto, že se vydám k té silnici a zkusím to alespoň s těmi lampami. Ještě v parku ve městě jsem začal se stativem zkoušet první stromy a nebylo to zrovna nejhorší. Postupně se světlo lamp ztrácelo, ale obloha byla dál od centra poněkud tmavší, takže fotky přece nabývaly určitého kontrastu. Hlavní zlom ale nastal při zpáteční cestě. Šel jsem totiž po zmiňované silnici, kam doléhalo světlo autobazaru, jehož lampy mají podstatně modřejší zabarvení. Obloha byla přitom nasvícená spíše do červena. Nakonec tedy přesto našla situace, která přichystala to správné světlo.
Trvalo snad více než hodinu, co jsem po kouskách fotil úsek u silnice dlouhý pouhých 300m. Zatímco foťák s cyklem jedné minuty na snímek pracoval, já už vybíral i několik cílů dopředu. Scéna se měnila snad s každými deseti metry a skoro každý strom lákal k vyfocení. Atmosféru narušili až v závěru psi, kterým se moje přítomnost nelíbila. Najednou je ale půlnoc, a já za necelých 6 hodin vstávám do práce. To se mám ještě koupat a večeřet… „Zátah“ tedy končí s nějakými padesáti fotkami. Nakonec jsem výsledkem skutečně překvapen. Krom toho jsem bohatší o další zkušenost – a sice že to šlo nejen bez sluníčka, ale i bez měsíčku!
Úplně poslední fotku jsem pořídil ráno před odchodem do práce. Pohledem z okna jsem zjistil, že mlha se už ztratila a obloha byla konečně pořádně černá. Je to ale jen fotka od nás z okna, kde mnoho zajímavých cílů není. Spíš dává tušit, jaké by to bylo, kdybych právě teď opět vypravil na ono místo. Tak snad někdy příště…
Lukáš Ronge – obec Studenec, Trutnovsko, 1. 1. 2017 dopoledne
